Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V předposledním roce minulého století natočili Kasparkovci vrchol rozehrané trilogie o věčném souboji dobra a zla, který ovšem nebyl žádným jiným vrcholem, natož vrcholem v jejich vlastní tvorbě. Samozřejmě je ale hned na druhé straně nutno dodat, že se nejedná o žádný propadák, přestože kapela již potřetí zůstala stát na pomyslném vývojovém místě, nehnula se ani o píď, a album dopadlo podle toho, jak se Rolf před komponováním vyspal. Tedy opět tak nějak polovičatě s tím, že "hluchých" míst se objevilo o malinko více než posledně. Ale abych nepředbíhal, protože je také nutno zmínit dva zásadní okamžiky, které měly na výslednou podobu velmi znatelný vliv.
Za prvé (v negativním směru) to byla ta skutečnost, že Rolf vyřešil problém s uprázdněnou bubenickou stoličkou velmi překvapivě, totiž že si ve studiu jednoduše nechal naprogramovat automat, a mohl pak v rozhovorech sáhodlouze vysvětlovat, že Angelo Sasso je jeho dlouholetý přítel a skvělý bubeník, protože tohle mu prostě nemohl věřit ani člověk se silně postiženým sluchem. A za druhé (v pozitivním směru) to byla autorská spoluúčast Thila Hermanna, jehož instrumentálka „The Final Waltz“ a hýřivá „Return Of The Gods“ patří k jednoznačným vrcholům celé desky. „The Final Waltz“ zejména proto, že je vlastně jakousi až neuvěřitelně emotivní předehrou k eposu „Tsar“ (ten už je kompletně Rolfův a rovněž vynikající), „Return Of The Gods“ pak proto, že (považte) v tomhle směru ortodoxně konzervativní RUNNING WILD tady stvořili naprosto nevídaným způsobem uspořádanou skladbu, kde se nehledí na nějaké sloky a naopak po vyvrcholení prvního refrénu vybuchne skvělá kytarová ´přetahovaná´, trvající až skoro takové dvě minuty. V dobrém slova smyslu byla tahle skladba peckou přímo mezi oči.
No a rozpor mezi těmihle dvěma nejdůležitějšími událostmi na „Victory“ pak jakoby určuje charakter celého alba, již výše načrtnutý. Ve skladbách „Into The Fire“, „The Hussar“ a „Silent Killer“ se Rolf utápí ve svém střednětempém riffování (čest výjimečně nápadité „When Time Runs Out“!) a výsledek pochopitelně za mnoho nestojí, a naopak v „Timeriders“ (s jejich kytarovým trylkováním alá Hansenova GAMMA RAY), zmíněné „Tsar“ nebo závěrečné a titulní „Victory“ (s jednou z nejúžasnějších vyhrávek, kterou kdy kapela hrála) rozleptává posluchačovo nervstvo řekl bych až nehumánním způsobem (samozřejmě pro hudební dobro věci). Starší fanoušky kapely pak ještě dozajista osloví i skladba „Revolution“, která samozřejmě není ničím jiným než druhou coververzí v historii kapely, kdy po „Genocide“ od THIN LIZZY („Blazon Stone“) se předmětem zájmu stali samotní BEATLES, a vlastně je to tak vše, co lze ještě na adresu „Vítězství“ dodat.
Škoda jen, že na „The Rivalry“ naťuknutá a zde potvrzená nadějnost spolupráce Kasparek-Hermann, když už to vypadalo, že od Thila by si do toho Rolf mohl nechat kecat (a že by kapelu snad mohl posílit i bicmistr Chris Efthiamidis, kterého přestaly bavit Peaveyho výstřelky v rámci domovských RAGE), se těsně před dalším albem rozpadla (z Thilových rodinných důvodů, jak jinak samozřejmě) a dalo se předpokládat, že na novince se bicích opět zhostí „Angelo Sasso“ a kytary jen a pouze samotný Rolf. A zvlášť když ve stejné době jako Thilo zvedl kotvy i další letitý a téměř již neodmyslitelný člen Thomas B. Smuzsynski. Ach jo.
1. Fall Of Dorkas
2. When Time Runs Out
3. Timeriders
4. Into The Fire
5. Revolution
6. Final Waltz
7. Tsar
8. Hussar
9. The Guardian
10. Return Of The Gods
11. Silent Killer
12. Victory
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.